O knize: rok / Na severu je země, velká země, zvaná Rusko. V této zemi bylo všechno: živí tvorové se plazili a plavali bez počítání, pole a lesy byly nekonečné a nerostné zdroje se nedaly spočítat. A co je nejdůležitější, lidé jsou chytří a pracovití. A v této zemi vládl car-otec. Žil dobře a myslel si, že ho všichni milují a poslouchají – vždyť byl přece král. Jednoho dne však ke králi přišla armáda a řekla: "Protivníci se úplně zbláznili, rozhodli se nám vyhrožovat." - Tak co mám dělat? - ptá se král. „V depu máme parní lokomotivu, udělejme z ní obrněný vlak a vysvětleme protivníkům, že nás nemají ohrožovat,“ odpověděla armáda. Král si pomyslel, že tolik peněz je potřeba. A zatímco přemýšlel, někteří nespokojení vojáci mu všechno vzali a chtěli se spřátelit se svými protivníky. Ale druhá část armády jim už všechno vzala a rozhodla se spřátelit se s lidmi v zemi, která se jmenuje Rusko. Lenin se ukázal jako nejživější mezi lidmi. Lidé naslouchali jeho slibným projevům a šli za ním, zvláště když Lenin slíbil, že všechny odveze na parní lokomotivě na teplý jih, tedy do komunismu. Protože Rusko je severská, studená země. Věda neví, zda armádě slíbil, že z jednoduchého vlaku vyrobí skutečný obrněný vlak... O jihu ale rozhodně sliboval. Sotva řečeno, než uděláno. Všichni se usadili do vagónů a Lenin se svými pomocníky Trockým a Stalinem odvezl lokomotivu na jih, například na Krym. - Proč na Krym? „Je tam teplo, jsou tam jablka,“ říkával bezdomovec Keshka alias otec Innokenty z filmu Majetek republiky. Cesta je taková pomalá a nebezpečná věc, někdy zaútočí bílí, někdy zelení, někdy budou chtít protivníci lokomotivu úplně odvézt. A nikdo neví, jak se tam dostat k tomu krymsko-komunismu. Řidič Lenin byl tím vším tak unaven, že v roce 1924 zemřel. A jeho asistenti začali vymýšlet, kam dál a kdo povede. Trockij říká, že každý by měl jít na Krym, náš i ne náš, včetně protivníků, jako „permanentní revoluce a žádné hřebíky“, a Stalin navrhl, pojďme nejdřív sami, uvidíme a pak se rozhodneme, koho zabijeme. Vezmeme to s sebou. Ale Trockij, stále ještě Trockij, začal navrhovat, aby se celý dav vydal nejprve do Kyjeva, jako by jen tam byli všichni šťastní. A tak se asistenti mezi sebou dohadovali a dohadovali, kterým směrem se vydat. A zatímco se hádali, lokomotiva nestála, pak doleva, pak doprava, pak jinam, ale někam jela. A pak se jim pomocníci asistentů dostali pod nohy a zatáhli za ovládací páky... Nakonec Stalin v roce 1929 vyhodil Trockého z lokomotivy a začal z lokomotivy vyrábět obrněný vlak. V roce 1939 byl obrněný vlak připraven a opět jel na Krym. Nyní se cestující už nebojí žádné bílé, zelené nebo jiných špatných postav. Ale v roce 1941 ze zatáčky letěl obrněný vlak někoho jiného přímo k našemu obrněnému vlaku. Narazil do našeho a málem ho shodil z kolejí. Z takové drzosti všichni cestující jako jeden, prostí sovětští hrdinové, vyskočili z vlaku a shodili cizí obrněný vlak z kolejí... Nestojte Rusům v cestě. Stalin byl tak ohromen, že řekl přípitek ruskému lidu. Jak dlouho a krátce se náš obrněný vlak dostal buď do Voroněže, nebo do Rostova. V roce 1953 zemřel Stalin a Chruščov se stal řidičem. Řekl, že Stalin se mýlil, šel na špatné místo, ale půjde na správné místo... A šel do Kyjeva! Pak jeho asistenti Brežněv a jeho soudruzi v roce 1964 odvolali Chruščova z vedení a začali vlak řídit sami. Nechtěli už jít ani do Kyjeva, ani na Krym, ale chtěli se spřátelit se svými protivníky a žít pohodlně. Na žádost protivníků byly z obrněného vlaku odstraněny všechny zbraně a brnění... A aby nikdo nic neuhádl, vlak začal jezdit v kruhu, pohyb byl, ale pokrok žádný. Čas plynul, řidiči stárli... Postupem času začal někdo něco tušit a důvěra v řidiče dramaticky klesla. Začaly se ozývat hlasy: "Nechte stranu řídit!" A tak v roce 1984 mladý energický.